Hostovka - pomyslná univerzita pro hosty

Kapitalistický systém managementu

Případová studie

Již jsem se zmínil o tom, že jsem do Ameriky přišel chudý jak kostelní myš a že jsem dělal všechno možné jen abych si vydělal nějaký ten dolar.

Přestože jsem k tomu měl kvalifikaci tak jedno zaměstnání jsem vždy odmítal a to je zaměstnání manažera, protože za to se v Americe moc neplatí. Prostě jak Němci říkají "Titel ohne Mittel", nebo jako v Česku, že prostě máte titul, ale žádné peníze.

Oproti tomu kuchaři a hlavně šéfkuchaři, tak zvaní Executive Chefs, jsou v Americe o mnoho více placeni a tak to že mám hotelovou školu jsem zatloukal, a jelikož jsem také vyučený kuchařem, tak jsm většinou pracoval jako Executive Chef. Jelikož ale také jsem "money hungry" což česky znamená hladový na peníze, a peníze jsem jako nový přivandrovalec potřeboval, jsem při tom měl vždy nějaký "part-time job", neboli vedlejšák. Jeden takový vedlejšák bylo místo v jedné relativně drahé restauraci kde jsem v sobotu a v neděli střídal manažera o jeho volnu, což bylo relativně dobře placené. S tím jobem se váže velice zajímavá historka kterou vám tady popisovat nebudu, ale napíši vám o mém prvém seznámení s Americkým systémem restauračního managementu...

Ta restaurace měla asi 240 míst, ale Američané jsou hloupí protože něco takového jako dlouhý a krátký týden neznají a tak mají servírky jen buď na poledne nebo na večer a někdy jen na několik hodin. Soboty a neděle večer byly nejrušnější a některé stoly se obsadily i dvakrát, a servis byl nněco čemu se česky říká "vybraný", francouzsky "soigné", tak jsem tam měl v sobotu a v neděli večer 8 servírek, které někdy měly skutečně co dělat. Nemusím vám asi povídat, že ani jedna nebyla vyučená, ale mohu vás ubezpečit, že všechny věděly jak co dělat.

Stalo se ale jednu sobotu, že tam kolem 7 hodiny večer přišel pan majitel Don Roth. Bylo to v době kdy normálně všechny stoly byly obsazené a dalších 30-40 hostů čekalo u baru na stůl, ale v tu dobu byla ta restaurace obsazena s bídou na 30 procent. "Co se to tu děje", se zeptal se Don. "Já nevím, prostě více lidí zatím nepřišlo" jsem řekl já. Na to mi Don řekl: "No to já vím proč,a sice proto e v Chicagu je veliká konvence, ale rád bych věděl, na co tu tedy máš všechny ty servírky"?.

Musím se přiznat, že jsem byl ještě Greenhorn a zkažený socialismem, takže jsem nevěděl co tím myslí a tak jsem se takovým typicky českým způsobem zeptal: "No a co mám dělat?" "No přeci poslat některé domů", řekl pan majitel."No a které mám poslat domů", jsem se opět takovým českým naivním způsobem zeptal já, nevěda že se něco takového vůbec dá udělat.

Na to mi již rozhořčený pan majitel řekl: "No ty jsi tady manažer ne já, a tak některé pošli domů, nebo pošlu domů já tebe a udělám si to sám". What a country!

To víte, že jsem ten job nechtěl ztratit, a někde jsem se již zmínil, že pod stressem produkuji nejvíce, a tak jsem si ty servírky postavil do řady, pět jsem jich odpočítal a řekl jím že mohou jít domů. Jak jsem již řekl, to bylo asi tak po 4 měsících pobytu v Americe a tak jsem čekal že mi budou ty holky nadávat, nebo že mi jako v Česku řeknou že se mi na tu práci tedy mohou vykašlat a že budou chtít zaplatit ty dvě hodiny které tam již strávily. Ale kupodivu se tak nestalo, a každá mi dala číslo svého telefonu ne kterém ji zastihnu až se sejde více hostů. What a country!

Ty servírky to prostě znaly lépe než já a měly pravdu. Během hodiny se restaurace zaplnila a já je všechny musel zavolat zpět. Seděly na baru ve vedlejší restauraci a proto byly na place během 5 minut. What a country!

Toto bylo moje první praktické seznámení s kapitalistickým systémem restauračního managementu který jsem se velmi rychle naučil používat i při mé funkci šéfkuchaře.

A jaké z toho plyne poučení? Prostě pokud se týká pohostinství, tak se od těch blbých Američanů musíme ještě hodně učit. S něčím takovým abyste měli ve stavu 8 servírek a nevím kolik kuchařů, ať je kšeft nebo ne, se v Americe nesetkáte. V Americe se totiž neplatí za to, že někdo přijde do práce, ale za práci a eventuálně kolik té práce udělá. What a country! No, já ale vím, že vám s těmi americkými BS jdu už na nervy, a tak to prostě dělejte nadále tak jak vám to nejlépe vyhovuje.

□

Tento článek jsem již napsal do některých odborných web stránek, ale myslím si, že se z něj poučíte i vy jako studenti Hostovky. Když nic jiného tak se asi často zamyslete nad tím, jaké jsou tedy výhody toho dlouhého a krátkého týdně a proč v některých restauracích nemůžete za své peníze dostat to co vám patří a musíte na jídlo čekat půl hodiny i déle, přestože tam číšníci a servírky padají jeden přes druhého.

M. Klima

Vrátit se na předchozí stránku