Hostovka - pomyslná univerzita pro hosty

 Na to se mně totiž již několik lidí zeptalo a já kolem té Dobromily Rettigové tncuji jako kolem horké kaše a stále mně cosi říká, abych se o tom už nezmiňoval, protože já mám už takhle dost nepřátel a teď si udělám nepřátele ze všech těch „gastronomů“ kteří Magdalenu uctívají.

         Na druhé straně ale mně to nutká k tomu, abych se přiznal, že paní Magdalenu Rettigovou nemám moc rád, přestože s ní mám hodně společného.

Moje křestní jméno je totiž také Dobromil a nemohu přijít na jméno mému tatínkovi nebo mamince, že mně tak pokřtili. Já si totiž vzpomínám, že jsem při tom křtu řval jako tůr a kopal jsem nohama a bránil jsem se, aby mi to jméno dali, ale nic nepomohlo. Údajně mi to jméno dal tatínek, který ho viděl na kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové, kterou mamince koupil.

         Mám tu kuchařku ještě schovanou. S maminkou to ale nemělo co společného protože ta byla po své mamince velice dobrá kuchařka, a proto podle té kuchařky nevařila, za což jsme ji celý život byli všichni velice vděčni. Nicméně to maminčino kuchařské umění, a zřejmě  i to jméno Dobromil mi ale asi bylo osudné.

         Od útlého mládí jsem měl sklony ke kuchařině a musím říci, že už jako dítě jsem i na písku dělával docela úhledné bábovičky a později jsem u skautů dostal za maminčin guláš dokonce bobříka vaření.

Potom jsem se relativně v útlém věku začal učit kuchařem a číšníkem a přesto, že jsem tu kuchařinu spíše nenáviděl, tak jsem se ji ale relativně dobře  naučil a díky ní, jsem zejména v Americe, nakonec vydělal relativně dost peněz.

Ty peníze jsem ale nevydělal jen vařením. Já teď sice píši zadarmo, ale v dobách kdy to bylo dobře placené,  jsem si přivydělával psaním kuchařských knížek, učebnic a článků do odborných časopisů jako byla Výživa Lidu a Pohostinství a později do Food Service. Za to vaření zřejmě vděčím mamince a za to psaní kuchařských knížek nejspíš tomu nenáviděnému jménu.

Teď na stará kolena musím ale říci, že nevím co je mé forte, jestli to moje vaření, nebo moje literární činnost. To vaření, i když ještě nejsem nejlepší na světě, mi docela jde, ale to moje psaní. jak se správně česky říká, je  „unter Hund“.

         Tam je totiž nejspíše to moje dědictví po Dobromile, která té gramatice také nikdy moc nedala a já jsem totiž stejně jako Magdalena také nikdy nebyl žádný velký češtinář, a i když je to neuvěřitelné tak tu českou gramatiku jsem se vlastně naučil až při mém pobytu v zahraničí, při studiu cizích jazyků (protože bez toho se ty cizí jazyky nenaučíte).

         Ty zatracené čárky, právě díky těm cizím řečem, také plácám tak jak se to dá, ale v receptech jsem dosti opatrný, protože špatně položená čárka může zcela změnit celé jídlo. No, na štěstí v zahraničí mně nikdy nezkoušeli z češtiny, ale z toho jak umím vařit a tak jsem to bez té správné češtiny přežil až do dnešního dne.

         Když už ale zase jsem  u té Dobromily, tak musím říci, že proti ní osobně vlastně nic nemám. Podle mě ale vařit neuměla a podle druhých psát (kuchařské knížky) také ne, ale nejspíše má své obrozenecké zásluhy a tak vo co go. Co mi ale vadí je, že teď najedou (možná díky té dnešní demokracii a nedostatku role models) někteří lidé tu Rettigovou vyhrabali, otevírají pod jejím jménem restaurace, dokonce Rettigová à la Française (chudáci Francouzi). Co mi ale nikdo nezdůvodní je, proč v jejím jméně rozdávají medaile za kuchařské výtvory.

         Já sice nevěřím tomu, že by někdo odmítl Nobelovu cenu jenom proto, že Alfréd Nobel vynalezl dynamit, který způsobil smrt tolika lidí, který ale na druhé straně byl lidstvu tolik užitečný. Ale věřte mi, že ani já bych cenu Dobromily Rettigové neodmítl, už jenom proto, že se jmenuji Dobromil. Já vím, že česká gastronomie má problém s nedostatkem nějakých modelů proto také mimo té Dobromily vyhrabali pana Vašatu, aby měli někoho na ty medaile za mimořádné projekty.

         Dnes ale máme i další model pana Zdenka Pohlreicha, který mimo jedné kuchařky, v životě o kuchařině nebo gastronomii nic nenapal. Jeho znaosti odborné teminologie také nejsou nic moc, ale o to větší má slovník hrubých slov a sprostých výrazů, pro které se v něm mnoho lidí bohužel vidí.

         Jinak ale po jeho „zpovědi“ v lidových novinách se od něj mnoho kuchařů distancuje, protože nechtějí být v jednom pytli s nějakým zlodějem a já se jim nedivím, a dokonce i já se tím, že jsem vyučený kuchař moc neoháním, protože se za to teď někdy i stydím.

         Jestlipak jsme toho Pohlreicha měli zapotřebí. Podle mě mimo Sv. Vavřince máme ještě celou řadu svatých, a tak bychom se jich měli držet, protože jednou svatý, vždycky svatý a sichr je sichr.

         No a teď se asi nemůžete divit, proč ani jméno Dobromil nepoužívám a proč jsem v Americe přijal  jméno Michael. Ale když se to tak vezme, tak já ani na tom jméně tak moc nerajtuji. Ve Franci mi totiž říkají Michel,  Mexiku Miguel, Austrálii a v Americe  mi říkají Mike, v Rusku Miša, v Egyptě Mustafa, a v Česku mně ještě dnes někteří lidé znají pod jménem Mirek. No a jedna moje velmi dobrá známá mi říkala Míšánek.

M. Klima

Vrátit se na předchozí stránku