Hostovka - pomyslná univerzita pro hosty

Vážení studenti,
vrátil jsem se před několika dny z Mexico City a tu cestu jsem krátce popsal Jardovi, mému příteli v Česku který sice sám hodně cestoval, ale který mi řekl, že mi jednak tu cestu závidí a že bych ji měl někde popsat hlavně tu část která se týká hotelnictví a gastronomie.

Přehazuji to tady už asi týden jako horkou bramboru a nevím co s tím. Já mám totiž stále jakési dilema s tím, že někdy nevím, jestli mám něco popisovat bez požádání protože se obávám že to může vyznít jako že se jenom rozcapuji.

Já jak asi víte, jsem dosti cestoval a s oblibou se vytahuji, že jsem již všude byl a že tam kde jsem nebyl se chystám, ale vím, že obzvláště v Česku a na Slovensku je spousta lidí, hlavně těch mladých, kteří by také chtěli a měli cestovat, ale kteří si to z různých důvodů nemohou dovolit a kterých je mi upřímně líto.

Nakonec jsem to ale vyřešil tím, že na Jardův popud vám prostě přikládám kopii dopisu který jsem mu poslal.

Ahoj Jardo,
moc se omlouvám že jsem se tak dlouho neozval.

Měl jsem několik důležitých věci které jsem po návratu z Mexika musel vyřídit. Ale myslím si, že to trochu napravím alespoň částečným popisem mého dobrodružství s Mexikem.

Ono je toho sice více, ale něco si nechávám až na náš ústní rozhovor. Já Ti tam v několika případech přidávám některé anglické výrazy které Ti možná pomohou při studiu angličtiny, protože některé z těch výrazů v českých učebnicích hotelové či restaurační angličtiny nenajdeš.

Já jak víš na dovolenou nikam nejezdím což by byly vyhozené peníze protože v Carslbadu jsem vlastně stále na dovolené. Jezdím ale hodně služebně a občas si dovolím takový luxus jako letět a čtyři dny do Mexico City, které jsem si vždycky přál vidět.

Mexico City je hlavní město Mexika které má údajně 22 milionů obyvatel, ale které přes den naroste o dalších 6-7 milionů a to v porovnání například s Prahou samo o sobě už dává představu o tom, že zvládnout takové město není žádná legrace.

Každé velké město se vyznačuje velkým množstvím policie a udržovatelů pořádku, ale žádné z nich se nemůže rovnat Mexico City, kde těch policajtů mají více než jich bylo v celém socialistickém Československu a to je co říct.

Cestovní ruch je po výnosu z oleje největším zdrojem příjmů Mexika, čehož si jsou Mexičané dobře vědomi a tak pohostinství je středem zájmů každého včetně vlády.

Hotely, typický americký standard, jsou na každém rohu a to ne jenom v Mexico City.

Vzduch na ulicích Mexico City díky tomu smogu z toho enormního množství aut je téměř nedýchatelný, ale pokud se čistoty ulic týká, tak kam se hrabe Praha. Prostě je vidět, že Mexico City má mimo několika málo náčelníků i dostatek Indiánů kteří se tím úklidem zabývají.

I úroveň služeb v prumyslu pohostisntví a cestovního ruchu, které se na národním hospodářství podílí asi 22 procenty, je na to, že nikdo není vyučen v oboru a že nikdo nemá hotelovou školu s maturitou natožpak doktorát, relativně o mnoho lepší než například v Česku nebo na Slovensku.

Je to asi tím, že Mexičané historicky byli služebníci a uměli ohnout hřbet a vědí že bez spokojených hostů by si všechny ty památky mohli naložit do bot.

Hotely

Já nejsem nějaký snob a tentokrát jsem si to navíc musel platit ze svého a tak jsem nehledal ubytování v některém z těch luxusních hotelů kde můžeš za noc zaplatit 400 až 600 dolarů a kterých tam mají jako maku, ale jenom tak namátkou jsem si vybral Hotel CENTURY který je přímo ve středu města zvaném Zona Rosa kde ten pokoj stál na noc jen $86.

V Americe máme takové rčení: "You get what you paid for", neboli že dostaneš to za co si zaplatíš a dá se říci, že to tomu odpovídalo.

Ukázalo se, že jsem si vybral dobře. Na americké poměry je to relativně malý elegantní hotel, ale s dostatečně velkými a absolutně čistými pokoji s typickým mezinárodním standardem vybavení, což nakonec je to podstatné.

Pokoje

Pokoj se dvěmi postelemi (double) jsme už nedostali, ale postel byla velká (king size) s velice tvrdou matrací a tak až na to moje chrápání (snoring) se to dalo vydržet.

Na pokoji byl barevný televizor (television set), což je dnes již mezinárodní standard,na který bylo vidět z postele, což v některých českých a slovenských hotelích dnes ještě není.

Minibar byl až zbytečně velký, což dnes již mezinárodní standard není a většina hotelů od nich dokonce upouští protože se ukázalo, že ty minibary jsou z mnoha důvodů nepraktické, lépe řečeno prodělkové.

V koupelně byl košíček s typickými amenitíes(AMENITY), které ale většina sofistikovaných hostů stejně nepoužívá, protože mají vlastní mýdla a kosmetické přípravky. Byly tam ale 2 velké froté osušky (bath towels), krásně ozdobně složená froté předložka před vanu (bathtab mat).

Podobně ozdobně byl složený i první papírový papírový ubrousek (pepper tissue) v dispensoru který byl nad toaletou.

Ručník (hand towel) nebyl na posteli jak je tomu zvykem v některých hotelích v Česku a na Slovensku, ale byl vedle umyvadla. Byl tam sice jen jeden, ale na zavolání mi přinesli další dva. Což jsem ale ocenil byla dostatečně dlouhá záclona (shower curtain) ve vaně, a telefon na dosah z vany.

Manželka oproti tomu ocenila sušič na vlasy (hair dryer) který byl vedle umyvadla. (Podle zákona fen na vlasy nesmí být v dosahu z vany.)

Jinak se dá říci, že hotel Century má všechen komfort který běžný hotelový host v Mexico City očekává.

Hotel má i fitness center a bazén do kterých doma chodím denně, ale na cestách se bez nich obejdu stejně tak jako většina těch turistů pro které to běhání po všech těch památkách je dostatečná rozvcička a kteří se sem určitě nepřijeli koupat.

Co stojí za zmínku je malá, ale velice vkusná restaurace LOS MURALES, která se vyznačovala jednoduchostí a jakousi elegancí.

Číšníci měli jednoduché černé rondony, bílé košile a kravaty. I když všichni nemluvili anglicky tak musím říci, že se všichni chovali velice profesionálně. Všichni byli velice ochotní a bylo zřejmé, že si své práce váží a jak se česky říká "jen kmitali".

Na stolech měli papírové prostírání (place mats) což se dnes v restauracích podobného typu již nenosí protože ty stoly jsou velice pěkné i bez toho.

Úměrně malá k tomu byla i kuchyně do které bylo vidět (stage kitchen) což já oceňuji nejvíce.

Ta kuchyně, celá z nerezu, byla zřejmě dobře organizovaná protože v době kdy jsme tam byli my stačila ta kuchyň mimo několika málo pasantů, nakrmit asi 40 člennou skupinu amerických turistů včetně moučníku během několika minut.

V Česku by v takovém případě do té restaurace už nikoho nepustili a na dveře by dali ceduli: "MÁME SKUPINY".

Co Tě ale bude zajímat je, že ani jeden z těch zaměstnanců včetně kuchařů, není vyučený natožpak aby měl matritu nebo titul doktora a při tom to jídlo nemělo chybu.

Důvod naší cesty

I když jezdím po světě většinou služebně a vybírám si hotely také podle kvality jídla, tak kvůli hotelu nebo kvůli jídlu jsme do Mexico City ale nejeli. Já jak víš jsem byl v Mexiku nesčíslněkrát, ale musím se přiznat, že většinou jen tady při hranici v Tijuaně nebo v Nuevo Vallarta a Baja California. Jak také víš, tak jsem autorem relativně dobré Mexické kuchařky a o mexické kuchyni něco vím, takže jídlo nebylo hlavním důvodem, ale hlavně ta mexická historie a zejména ty pyramidy.

Byl jsem také téměř dva roky v Egyptě takže jsem těch egyptských pyramid také několik viděl, ale stále jsem si přál vidět ty mexické a to se mi teď splnilo.

Mexické pyramidy jsou o hodně mladší než ty egyptské ale přesto se nepodařilo zjistit jak a čím jejich stavitelé aztéčtí indiáni je postavili.

Jedna z největších je pyramida Slunce.

Po stranách té hlavní třídy zvané ulice Smrti, je celá řada malých pyramid.

Druhá největší je pyramida Měsíce, která je ale stejně impozantní.

Nějaké přesné záznamy o tom jak dlouho se tyto pyramidy stavěly nejsou, ale odhaduje se, že na nich pracovalo denně 30.000 lidí po dobu 25 let. To víš mně samozřejmě hned napadlo kde všichni ti lidé spali, kde jedlia jaká tam měli sociální zařízení. Pochybuji že měli nějaké zaměstnanecké ubytovny a závodky a také si nemyslím, že pracovali na systému krátký a dlouhý týden protože to by ty pyramidy neměli dostavěné ještě dnes.

Dnes tyto pyramidy navštěvují denně tisíce turistů a tak kolem nich je celá řada malých typických mexických restaurací.

Jednu takovou restauraci jsme navštívili. Zvenčí to není nic moc, ale interiér je kupodivu extrémně čistý, a stejně tak i záchody. Ta restaurace měla podle odhadu asi 120-140 míst a dělalo to na mně dojem, že ji za poledne stačí obsadit asi 2 ½ krát.

Jídelní lístek, i když zdaleka ne tak obsáhlý jako některé české či slovenské restaurace o 60 místech, vypadal velice lákavě (žádné hotovky).

Abych se přiznal, tak já jsem v životě tak zvané "mexické" jídlo připravené přímo v Mexiku nejedl, ale dodal jsem si odvahu a objednal jsem si místní specialitu které říkají něco jako "horký hmoždíř".

V zásadě je to něco jako fajita, která se ogriluje na pánvi nebo na gridlu a pak se podává místo na horké plotýnce v rozžhaveném kameninovém hmoždíři vytesaném z lávových kamenů.

Neměl jsem ani potuchy jak se takové jídlo jí, ale já přesto že jsem Čech, se nestydím přiznat že něco nevím a naproti mně seděl Jair Dirceu Sáenz Salas čistokrevný Špatněl z Madridu který ale mluvil plynně anglicky a tak jsem to přiznal a on mě velice ochotně poučil a dokonce mi dal svolení, že jeho fotografii smím uveřejnit.

To maso se zeleninou, podobně jako fajita, se dá do horké tortily, pokape se ostrou omáčkou a pak se jí jak Jair ukazuje.

Druhá jejich specialita byla fajita na horké plotýnce která se podobá tomu co podáváš i Ty ve Tvé restauraci (to Tvoje je lepší), a tu si objednala Jairova snoubenka Janette. Janette je Francouzka která ale také mluvila plynně anglicky a španělsky protože žije rovněž v Madridu. No, a Janette mi stejně ochotně popsala a ukázala jak se správně jí to její jídlo.

Janette, podobně jako Jair si z té kouřící plotýnky nandala do horké tortily maso a zeleninu, také si to pokapala salsou, a dá se říci, že bravurně se do toho pustila.

Chování těchto mladých, ale velice sofistikovaných návštěvníků této restaurace by určitě uspokojilo o Brilata Savarina.

Brillat-Savarin, některými lidmi dosud respektovaný gastronom, totiž věřil, že pozná pravého gastronoma když ho podrobí jeho tak zvaným "malým gastronomickým testům".

Domněnky jsou, že tím chtěl říci že: "již pohled na jídlo renomované pro svoji chuť a perfektnost, musí u sofistikovaného člověka vyvolat všechny city chuti" tudíž že lidé u kterých to nevyvolá jiskru žádoucnosti, není takového jídla, a požitků spojených s jeho pojídáním vůbec hoden.

Podle Brillat-Savarina, pokaždé když se podává jídlo renomované pro jeho chuť, musí být stolovníci pečlivě sledováni, a ti, jejichž výraz nevyjádří patřičné nadšení, jsou označeni jako nehodní této příležitosti.

Brilat-Savarin nebyl kuchař, tudíž jídla netvořil, ale objevoval. Byl také největším (možá že jediným) kritikem francouzských jídel jeho doby.

Savarinovi se také ale připisuje výrok: "Řekni mi co jíš a já ti řeknu kdo jsi". To ale bylo v době kdy Savarin jinou kuchyni než francouzskou nerespektoval a ani neznal a podle mě je tím vyjádřena Savarinova nepředstavitelná namyšlenost na to, že jedině jeho názory na jídlo jsou správné.

Ještě ale, že se Savarin moc nepouštěl do gastronomických zásad jaké nápoje se ku kterému jídlu hodí. On by totiž místní zvyk, že před jídlem mexického jídla se má pít tequila a že zapíjet se to jídlo má mexickým pivem s limonkami, určitě odsoudil. Co ale chudák Savarin věděl o Montezumově pomstě která vás stihne když to tak neděláte.

Jinak ale mohu říci, že to byla velice zajímavá, ale dá se říci namáhavá cesta obzvláště když vezmeš několik tůr. Proto jsme si poslední den najali na 3 hodiny taxíka s anglicky mluvícím řidičem což je jaksi pohodlnější a člověk se dozví více věcí.

Od toho taxikáře jsem se například dozvěděl, že mimo Američanů navštěvuji Mexiko City Kanaďané, Němci, Francouzi, Italové, Australané ale nepředstavitelné množství Japonců a Korejců. V poslední době ale přijíždí čím dále tím více Číňanů a že mají řidiče kteří těmito jazyky mluví. Co je ale ostuda, že nemají žádného který by mluvil česky.

Ahoj,
Mike

Vrátit se na předchozí stránku